Dívali jsme se potají do oken,

            dokud jí lustr neroztříštil lebku

            a manžel neodhodil zkrvavený ručník do dřezu se špinavým nádobím.

            Pokoj pak působil lehce nafialověle,

            ačkoli sem tam se zableskly proužky nachu,

            konečky prstů slunce modraly se ve skle…

Když potom těžce utíkáme k městu,

nevidíme si do tváří. (A existují vůbec?)

V ulicích chodci se neodváží s námi mluvit,

jako by s hrůzou poznávali v našich očích

vlastní zvrácenost.

Navenek s úsměvem si posílají

pro pivo a mentolové cigarety.